Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze

Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: titulní fotka Pamětníkům to přijde jako včera, ale od úspěchu švédského Volva v mistrovství Evropy cestovních automobilů uplynulo už třicet let.

Závodním Volvům 240 Turbo se podle jejich tvarů přezdívalo „létající cihly“. Vypadala důstojně, piloti do nich mohli klidně usedat v oblecích, kdyby to předpisy dovolovaly. Ale jezdila pekelně rychle a byla opravdu konkurenceschopná. Sezóna 1985 byla vůbec úspěšná, protože získala i titul v německém šampionátu DTM (Deutsche Tourenwagen Meisterschaft), ovládla okruhová mistrovství Finska, Portugalska a Nového Zélandu a také Skotska, tam ovšem v rallye! Jistě, s těmito volvy jsme se pravidelně mohli setkat i na rychlostních zkouškách…

(Nejen) se dvěma dveřmi

Dvoudveřová verze legendární dvoustovkové řady s turbomotorem se v civilní podobě představila v roce 1981, nebyla jen bezpečná, z klidu na stovku zrychlovala během 9 s a jela až 195 km/h. Pěkná raketa! Sériové Volvo 240 Turbo totiž mělo pod kapotou řadový dvouventilový čtyřválec B21ET s rozvodem OHC a výkonem 114 kW. Pro homologaci v tehdy relativně nové (od roku 1982) skupině A zvolili Švédové pochopitelně model s jedním párem dveří, i když se vyrábělo i coby kombi, mimochodem tehdy nejrychlejší na světě. Museli postavit minimálně pět tisíc produkčních aut ve dvanácti po sobě následujících měsících. Regule FIA vyžadovaly čtyřmístné vozy, minimální hmotnost byla závislá na objemu motoru.

Konečnou fázi představovalo 500 kusů 240 Turbo Evolution s větším dmychadlem Garrett a vstřikováním vody do sacího potrubí, systém Water Turbo Traction si automobilka nechala patentovat. Tyto vozy byly hotové do června 1983.

Mistrovství Evropy

Evropský šampionát se nejezdil na dva krátké závody, jako tomu bylo později v jeho reinkarnované podobě. Šlo o vytrvalostní klání na většinou tři hodiny nebo 500 km, výjimkou byla čtyřiadvaceti­hodinovka ve Spa. Jezdci se ve vozech zpravidla střídali. Volvo 240 Turbo se na tratích objevilo poprvé v roce 1983, kdy si šampionát začalo nesměle oťukávat. O rok později už Švédové Ulf Granberg a Robert L. Kvist ovládli jeho předposlední díl: E.G. Trophy v Zolderu. V prvním ročníku DTM zase uspěl Per Stureson, konkrétně v „německém Monte Carlu“ – na Norisringu.

Pro další sezónu se do toho ovšem Volvo pořádně obulo a nahrálo mu, že Tom Walkinshaw opustil Jaguary XJ-S a závodil s Rovery Vitesse. Výkon čtyřválce 2141 cm3 vyladil švýcarský kouzelník Ruedi Eggenberger až na 250 kW (340 koní). Motor měl hliníkovou hlavu, kované písty, ojnice a klikový hřídel, používal vstřikování K-Jetronic od Bosche a plnicí tlak turba dosahoval 1,5 baru. Závodní volva používala pětistupňové manuální převodovky Getrag, jezdila na šestnáctipalcových kolech s pneumatikami Pirelli, pod nimi se samozřejmě ukrývala čtveřice kotoučů, vpředu vrtaných se čtyřpístkovými třmeny. Hmotnost se podařilo snížit až na 1040 kg. Karoserie měla kapotu a dveře z tenčího ocelového plechu než v sérii, zadní náprava zhubla šest kilo. Nádrž o objemu 120 l mechanici při zastávkách v depu naplnili vysokooktanovým benzinem za pouhých 20 s. Podle charakteristiky tratě a použitých ozubených koleček jela auta až 260 km/h.

Tituly

Titul v pětaosmdesátém získali Švéd Thomas Lindström a Ital Gianfranco Brancatelli pod hlavičkou Volvo Dealer Team Europe. Pro české fanoušky byli piloti cestovních aut megahvězdami, protože je mohli vidět naživo v akci v Brně. Tam mimochodem zvítězil Granberg s Andersem Olofssonem v barvách druhého týmu s tovární podporou – Magnum Racing. Pozdější mistři jinak ovládli domácí Anderstorp, Österreichring a Salzburgring v Rakousku, německý Nürburgring, konkrétně krátkou GP-Strecke, opět Zolder a portugalský Estoril, předposlední závod roku konaný 13. října 1985.

Rover „majora Toma“ a Wina Percyho v červenobílých barvách cigaret Bastos sice vyhrál také šestkrát, ale švédské vozy byly mnohem spolehlivější a odpadly jen na Monze… Sestavu Eggenberger Motorsport doplňovali ještě Němec Siegfried „Sigi“ Müller mladší a Belgičan Pierre Dieudonné, oba shodou okolností bývalí mistři starého kontinentu, tedy žádní zelenáči, naopak ostřílení borci. Magnum Racing měl navíc v záloze Ingvara Carlssona, který střídal okruhy s rallye. Stureson vybojoval titul v DTM pro stáj IPS Motorsport s jedním vítězstvím a pěticí pódiových umístění.

Konec v belgické režii

V sezóně 1986 převzal Volva v ME belgický RAS Sport, na bílé vozy s modrými pruhy se určitě mnozí z vás pamatují. Výkon dosáhl až 350 koní (258 kW), ale titul se obhájit nepodařilo, BMW 635 CSi a Rovery TWR s tříapůllitrovými osmiválci byly tentokrát úspěšnější. Lindström s bývalým motocyklovým mistrem světa a pilotem F1 Johnnym Cecottem vyhráli Tourenwagen-Festival na Hockenheimringu a znovu E.G.Trophy v Zolderu, v Anderstorpu a v Brně jej místo Venezuelana střídal Granberg. Na Österreichringu se zase radovali Cecotto s Olofssonem Poté Volvo svou účast v ETC oficiálně ukončilo, posledním triumfem pro značku byl zmíněný Zolder. Později se na asfaltových, ale i šotolinových tratích objevovaly vozy už jen v soukromých rukách.

Fotogalerie

  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 1
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 2
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 3
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 4
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 5
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 6
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 7
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 8
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 9
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 10
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 11
  • Pod lupou: Volvo 240 Turbo na závodní dráze: fotka 12

Diskuse k článku

Poslední příspěvky:

Zatím nebyly vloženy žádné diskusní příspěvky.